Sobota ráno. Vzbudila jsem se, utahaná z celého týdne a věděla jsem, že bych se měla vykašlat na všechny plány a zůstat doma. Hlavně si nic nedokazovat. Jenže když jsem přihlášená na cyklozávod dvojic, musí mít i druhý z té dvojice rozum. Náš ranní rozhovor. Já: Honzíčku, já bych nejraději nejela, jsem unavená a nemám na to hlavu, někde šlapat do kopce. H: Mně se taky nikam nechce. (v duchu se raduju, předčasně). H (pokračuje): Ale to by nás pak mrzelo, kdybychom tam nejeli. Já: Mě by to teda nemrzelo.
Hmm, tak se o tom asi nediskutuje. Jedem na cyklotrek.
V autě Honza přiznává, že si zapomněl náhradní duši (v té stávající má už měsíc mikrotrihlinu, ví o ní, ale doufá, že duše přes závod vydrží dostatečně nafouklá). „Nevadí“, jsem plná optimismu, „když píchneš, tak to prostě zalepíme.“ (HAHAHA)
Před startem
Přijíždíme včas, je chladněji, ale žádná katastrofa. Převlékáme se, plánujeme trasu a krátce po 9 hodině ráno je start. Vyjíždíme a… po pár stovkách metrů se zastavujeme, protože si Honza zapomněl helmu. Naštěstí jen na startu. (takovými drobnostmi nám Pán Bůh posílal znamení, ať se na to fakt vykašlem. Ale my jsme neposlouchali). Vrací se a vyrážíme. Vybíráme si nejprve vzdálenější kontroly, abychom pak v druhé půlce mohli sbírat to, co je blíž Mšena. Nepotkáváme skoro žádné další účastníky, což je změna oproti předchozím ročníkům, zvolili jsme zřejmě jinou strategii než ostatní.
Blbý je, že jsem za celý letošní rok ujela na kole asi tolik, kolik máme v plánu ujet za dnešní den. Takže asi od 15 km jedu i sebemenší kopec na nejmenší tác a trpím. Protože prostě nemůžu/nechce se mi/proč se přemáhat (ale já to věděla už ráno, že nemáme jezdit!).
Držíme se plánu, cesty v terénu jsou bahnité, ale chválíme se, jakou jsme zvolili chytrou trasu.
Píchnout, zalepit, píchnout…
Na modré značce u obce Vidim vidím, že Honza jede na úplně prázdném zadním kole. Skvělý. Sundat, najít díru. Nenašli jsme jinou, než tu známou mikotrhlinu, tak zalepit a jedem. Než sjedeme z kopce, Honza už má zas prázdné kolo. Tak znova, sundat, najít díru. Nedaří se. Co teď? 300 metrů od nás je podle map rybník, Honza bere moje kolo, svou duši (od kola) a lepení. Jede k rybníku, ve vodě tu díru snad najde.
Po prvním lepení
Zalepit, píchnout, zalepit a jet
Za 15 minut se vrací, že to našel a zalepil. Tak zas nafouknout duši (tou mikropumpičkou to jde opravdu hodně rychle), nasednout a jedem. Chvíli. Pár stovek metrů. A pak už Honza zas jede jen po ráfku. Super. Doběhneme s kolem k další kontrole a půjčujeme si náhradní duši od jiných závodníků (tady už jsme naštěstí v oblasti, kde potkáváme ostatní). Honza kontroluje plášť a zjišťuje, že v něm má zapíchnutý připínáček. (!!) Tak vyndat připínáček, vyměnit duši, nafouknout kolo a jedem. Konečně. Celková časová ztráta cca 1,5 hodiny.
Stále doufám, že zvládneme náš původní plán. Sveřepě se ho držím. Přece se nevzdám. Ne a ne a ne. Když už jsme tady. Jenže čas se krátí. Začíná pršet.
Kalup do cíle
Přepočítávám trasu – ukazuje se, že i když to vezmeme nejrychlejší možnou cestou, tak to horko těžko stihneme do 17:30, do limitu, který určuje, jestli nás ještě vůbec budou klasifikovat. Nevím, proč mi na tom vlastně záleží. Asi, že když už jsme nezvládli objet všechny studánky a nestihneme navštívit stanoviště se šifrou (i když jsme ji vyluštili), tak aspoň ať stihneme cíl.
Kousek od vrchu Nedvězí
Posledních 15 minut už pobrekávám bezmocí. Ale není to vidět, protože leje, já jedu v háku za Honzou, zacákaná od vody/bahna, co lítá z jeho kola.
Pán Bůh se nad námi slitoval. Dojíždíme do cíle přesně v 17:30 a já jsem ráda, že to máme za sebou. Ujeli jsme 70 km. Naši kamarádi Péťa s Petrem už tu jsou. Péťa utrhla přehazovačku. Dnes prostě nebyl den pro Kralupáky na kole.
PS: Jinak je Cyklotrek opravdu super! Organizace skvělá, kontroly na krásných místech, vhodné pro každého, protože náročnost si určuje každý sám, organizátoři milí, prostě, co víc si přát? Tak zase za rok :)
Naše předposlední kontrola, stanoviště „Vyhlídka na Kokořín“
Zuzky svět 