Ultramaraton Zapomenuté hory 76 km – mentální hra Kdo z koho

Nechce se mi, neutíká to, je mi zima – to byly 3 nejčastější myšlenky, které mi probíhaly hlavou na ultramaratonu Zapomenuté hory v Rychlebských vrších. Organizátoři připravili náročnou trať, kontroly na super místech a prověřili naše fyzické a mentální schopnosti. 

Přihlásila jsem nás s Honzou z rozmaru. Nechtěla jsem promeškat tak pěkně prezentovaný závod. Navíc jsme si potřebovali oba odpočinout od starostí všedního dne. A kde jinde se vám to podaří líp, než na ultra, kde místo blbostí musíte řešit existenciální problémy dané situace. (Což jistojistě musíte, když dáte přípravě to, co my – nic.)

IMG-1789

Instrukce od pořadatelů: Přebroďte, nebo přeskákejte po kamenech na druhou stranu potoka.

Nemá smysl podávat nudné informace o tom, jak byla trasa náročná, jak jsme běželi přes kopce, kamení a skály, jak byla těžká podložka, zima a my jsme přesto všechno došli do cíle. Pojďme si raději říct, co se nám opravdu nepovedlo :) Pokračování textu

Reklamy
Rubriky: Sportovní svět | Štítky: , , | Komentáře: 1

Po dlouhých 3 měsících jsem vyběhla ven

Na mém příkladu se dá krásně demonstrovat, kam až vede nicnedělání. Už slyším, jak si říkáte „prosim Tě, nech toho, copak ty nic neděláš? Dyť furt někde lítáš“. No, kéž by. V říjnu jsem absolvovala stovku, sportovní zážitek roku. Následně mi v hlavě klikl nápis „pro letošek stačilo“, a zbytek října jsem jen odpočívala. Celý listopad jsem trávila na dovolené v jihovýchodní Asii. Tam je vedro a ve vedru se hýbu rychlostí šneka. Takže to už máme druhý měsíc nicnedělání. A prosinec? Aklimatizace po dovolené, setkávání s přáteli, vánoční večírky a od 25. 12. angína. V půlce ledna jsem přestala brát antibiotika a o týden později jsem vyběhla ven.

Nohy jalový, to snad ani nemusím říkat. Ale aspoň že jsem vyrazila. I ta nudná panelová cesta do Veltrus mi připadala krásná. A taky nekonečně dlouhá. Vyběhla jsem celkem na 36 minut, 6 km, tzn. průměrná rychlost 6 min/km. Eh. Já vím, říkáte si, co bych jako chtěla. Pro někoho je tohle maximum. A máte pravdu. Jsem vlastně spokojená. Otestovala jsem se. A vidím, že za ty 3 měsíce si tělo úplně odvyklo. Rozhodně zmizel můj pocit, že bych takovýmhle tempem doběhla na kraj světa. Tak to ani omylem. Byla jsem ráda, že jsem doběhla zpátky ke vchodu do baráku.

Taky je pryč pocit, že tohle tempo je pohodička, nohy mě bolí, i když jsem se protáhla a dala jsem si studenou sprchu.

Ale tenhle příspěvek není lamentováním nad tím, kam že se poděla moje fyzička. Je to moje startovní čára pro rok 2018. Mám tady černé na bílém zaznamenáno, jak jsem na tom. A začnu moc ráda pracovat na tom, abych se zase zvedla. Prozatím se netroufám přihlásit ani na Pečeckou desítku :) Tak výzvám zdar!

Kolem kralupské čističky

Doběh kolem kralupské čističky

Rubriky: Sportovní svět | Štítky: , , | Komentáře: 1

Svědectví z jedné stovky, na které jsem byla – Javornická 100

Nedokážu vylíčit, co všechno se stalo před, během a po 100 kilometrech v Javorníkách. Ale bylo to velký. Bylo to velký a bylo to těžký. A byl to zážitek. Po doběhu jsem říkala, že už nikdy. Po třech dnech už jsem Honzovi vyprávěla, kam bychom mohli příště. Říkal, že tušil, že s tím zas přijdu, ale že nečekal, že to bude tak brzy. Extrémní zážitky jsou prostě návykový. A když víte, že na to máte, tak proč ne? A já myslím, že na to má spousta lidí, jen se neodváží. Protože to, jestli vůbec dokážeš překonat stokilometrovou vzdálenost, je jenom v hlavě. Jak rychle takovou vzdálenost překonáš, to už je otázka fyzické připravenosti. Je to týden, já se válím na gauči, už mě nic nebolí, a říkám si, „ty jo, fakt jsem to dokázala 105 km, 4480 metrů převýšení, za 20 hodin a 14 minut“.

Před Javornickou stovkou

Byl to můj nápad. Loni jsme běželi Jizerský ultratrail, 70 km, ale v hlavě mi pořád blikala ta magická hranice 100 kilometrů. To už by bylo něco! Na Krakonošovu stovku jsme nebyli ready, tak co Javorníky? Přihlásila jsem nás.

Honza chtěl jít společně, já chtěla jít sama. Pak jsem já chtěla jít společně, ale to už zas Honza chtěl jít sám. Tak jsme šli sami. Skoro doslova. Startujících bylo 150, startovní pole se roztrhalo poměrně záhy a tak můžu říct, že skoro půlku trasy jsem nepotkala ani živáčka. Dost na hlavu. Ale z občerstvovaček jsme si s Honzou psali, občas jsme si zavolali, to když měl jeden, nebo druhej splín. A že jich bylo.

Během Javornické stovky

Vývoj závodu asi nejlépe ilustrují smsky, které jsme si v průběhu vyměnili. Check it out (necenzurováno):

1. kontrola: 10,8 km
H „Odcházím z K1, v 8:55, trochu se nám počásko zkazilo, ať to šlape!“
Já: „Jsem na 1. občerstvovačce. Leje. Brrr nvm co mít na sobě. Jeee, jsem pár minut za Tebou!“

2. kontrola: 18,9 km
H „Opouštím K2 přesně v 10,to jsem ale dobře najedl :D Sluníčko sviti, paráda, déšť jsem dal bez bundy. Nohy z těch seběhů cítím, to brzo.“
Já „To byl krásnej usek! Jsem na 2. občerstvovačce. Já taky cítím nohy z kopce. No uvidíme jak to půjde dál papapaaa

DSC_1845

Nádherné výhledy, když zrovna svítí sluníčko

3. kontrola: 39,5 km
H „Broučku,krize,krize byla na úseku, moc nejím a doplácím nejspíš na to. Teď to snad napravím. Vydávám se ve 12:55 na Semeteš. Docela to utíká. Co botky, oka? Nechť Tě síla provází.“
Já „Tohle bylo nekonečný.. jím dobře ale už mě dost bolí nohy. Je 13:22 a ještě tu chvíli budu :) ať Ti to odesjpá!“ Pokračování textu

Rubriky: Sportovní svět | Štítky: , , | Napsat komentář

Zpráva z Cyklotreku: jak se dokonale procvičit v lepení duše

Sobota ráno. Vzbudila jsem se, utahaná z celého týdne a věděla jsem, že bych se měla vykašlat na všechny plány a zůstat doma. Hlavně si nic nedokazovat. Jenže když jsem přihlášená na cyklozávod dvojic, musí mít i druhý z té dvojice rozum. Náš ranní rozhovor. Já: Honzíčku, já bych nejraději nejela, jsem unavená a nemám na to hlavu, někde šlapat do kopce. H: Mně se taky nikam nechce. (v duchu se raduju, předčasně). H (pokračuje): Ale to by nás pak mrzelo, kdybychom tam nejeli. Já: Mě by to teda nemrzelo.

Hmm, tak se o tom asi nediskutuje. Jedem na cyklotrek.

V autě Honza přiznává, že si zapomněl náhradní duši (v té stávající má už měsíc mikrotrihlinu, ví o ní, ale doufá, že duše přes závod vydrží dostatečně nafouklá). „Nevadí“, jsem plná optimismu, „když píchneš, tak to prostě zalepíme.“ (HAHAHA) Pokračování textu

Rubriky: Sportovní svět | Štítky: , | Napsat komentář

I letos si můžu říkat „ultramaratonkyně“

Přihlásili jsme se na Krakonošovu 100. Mysleli jsme, že je to skvělý nápad, proběhneme celé Krkonoše! Jenže tenhle rok už jsme zas trochu dál a absolvovat ultramaraton není ta správná výzva (!). Vůbec jsme se netěšili a nechtělo se nám jet. Navíc hrálo roli:

  • vyasfaltovaná trasa v Krkonoších (au au)
  • start na noc po celém dni v práci (v pátek ve 21 h),
  • absence vytrvalostního tréninku
  • a poté, co mě Pražský Šutr (34 km/1000 m převýšení) na skoro 2 týdny fyzicky zničil jsem věděla, že 100 km nedám.

Co dál?

Marně jsme se snažili udat startovné. Psala jsem do diskuze, odpovídala na inzeráty, ale marně. Jedna dobrá duše mi napsala „už jsem startovné získala jinde, ale neboj, zájemců je dost, to udáš“. Nestalo se. Čas se krátil. Tak to necháme propadnout? Jasně, že ne.

Romantika u jezera Maly Staw - Krakonošova 55

Romantika v rámci Krakonošovy 55 – Jezero Maly Staw

Pokračování textu

Rubriky: Sportovní svět | Štítky: , | Napsat komentář

Na startovní čáře s těmi nejlepšími orienťačkami – já na MČR v OB sprintu

Letos jsem posedlá orienťákem. Neustále kontroluju termínovku, promýšlím kam ještě jet, co už je daleko, co je moc a co ještě není příliš. A díky tomu, že jsem si závistivě prohlížela web letošního mistrovství ČR v OB sprintu, jsem úplnou náhodou zjistila, že figuruju v seznamu závodnic, které získaly právo startu.1) Ve sprintu! V mé nejoblíbenější orienťácké disciplíně! Nemohla jsem tomu uvěřit, ale bylo to tak: Zuzka pojede do Brna.

Byla jsem jednoznačně rozhodnutá, že kvůli těm pár minutám běhu pojedu přes půl republiky, ať to stojí, co to stojí. Vždyť se mi splnilo velké přání!

Ale ukázalo se, že přes půl republiky se rozhodly jet jen ty závodnice, které cítily šanci na postup z kvalifikace do finále.2) Ty zbylé zůstaly doma. Takže bylo jasné, že si to v kvalifikaci rozdám s holkama, které jsou nejlepší. To mi na klidu nepřidalo a nervozita postupně rostla. Bude to trapas? Pokračování textu

Rubriky: Sportovní svět | Štítky: , | Napsat komentář

Zuzka žije – ajťákuje

Rok 2016 jsem pojala ve znamení ultramaratonu. Rok 2017 mě ale zaskočil bez jasně stanovené výzvy. A já potřebuju cíl, ke kterému mířit, jinak jsem mrzutá :) Samozřejmě, že cesta je taky cíl, ale ta cesta musí někam vést. Alespoň ta moje.

DSC_1077

Každá cesta má svůj cíl

Můj svět je tvořen hlavně sportovním světem a osobním světem. Sportovní cíl roku 2017 jsem objevila záhy: dostat se v OB Rankingu do 200 místa a dokázat, že i s nedostatkem orientačního smyslu se dá něco udělat. A třeba se kvalifikovat na mistrovství republiky :)

Hledání osobního cíle

Osobní cíl se hledal těžko. Není to tak dávno, kdy jsem si stýskala, že nevím co se sebou (třeba TADY). Dost lidí mi vyjádřilo podporu, já jsem si vyslechla spoustu příběhů a přečetla jsem pár chytrejch knížek. A pak jsem se pustila do velké změny. Nejprve jsem zkusila pracovat na volné noze, ale moje představy to nesplnilo. Měla jsem dojem, že se chci ještě hodně naučit, a takhle to nepůjde. Pokračování textu

Rubriky: Můj svět | Štítky: | Napsat komentář