Rakovnická „40“ – pohodová akce, s bezchybnou organizací

Po veškerých zdravotních peripetiích a s následným hypochondrickým pocitem, že už nic nezvládnu, jsem byla ve stavu, kdy jsem si netroufala třeba ani běžet 10 km z práce domů. Bála jsem se, že to nedoběhnu. Vlastně ani nevím proč. Ale zároveň jsem si říkala, že přece ta stará Zůza není úplně pryč a ještě by si mohla zažít nějaké pěkné běhy. Ne na výkon, ale na zážitek. Tak jsem hledala nějakou pohodovou, dostupnou akci, kde si zkusím, jestli mě to vlastně ještě ba a jestli na to mám. Rozhodla jsem se pro akci „Rakovnická 60“ a rozhodla jsem se dobře.

Letos se konal 10. ročník, takže organizátoři už jsou zkušení, a je to znát. Závod je bezvadně organizačně zmáknutej. Je připraveno několik tras, pro pěší i pro cyklisty. Já jsem zvolila nejkratší 40kilometrovou trasu a nelitovala jsem. Na rozdíl od ostatních tras, kde závodníci startovali v Rakovníku na náměstí, nás organizátoři odvezli z Rakovníka autobusy na hrad Krakovec, z jehož nádvoří jsme startovali my. A když říkám, že nás odvezli, ráda bych dodala, že účastníků té 40kilometrové varianty bylo přes 400, takže autobusů bylo potřeba dost.

Startovné je dobrovolné, což je další zajímavá věc. Když si vezmu nejen ty autobusy, ale skvělou nabídku na občerstvovačkách, kolik lidí je potřeba pro celkový plynulý chod akce, a porovnám s jinými akcemi, zůstává mi rozum stát nad tímto konceptem. Kdo chtěl, mohl využít tělocvičnu k přespání, což využili hlavně účastníci delších tratí, kteří startovali v 6 ráno.

Organizátoři interně označují 40km trať jako „dětskou“, no nevím, ale spousta lidí ji využila k procházce, což mohlo být fajn, protože bylo hezky. Na druhou stranu, první půlka trati mi přišla nic moc. Dlouhé rovinky, žádná zábava. Při běhu to utíkalo a člověk nahnal čas, ale na procházce bych tu být nechtěla. Druhá půlka byla mnohem lepší, pár kopečků a víc variability terénu.

Parametry trati

Délka: 45 km

Převýšení: 860 metrů

Jak jsem řekla, mám poslední dobou pocit takového hluchého období, takže naběháno rozhodně nemám. Ale přesto jsem nějak neměla obavy, no tak co, 40 km zvládnu, nějak to dojdu.

Nejhůř jsem počítala, že to dám za 8 hodin. Krásný by bylo 7 hodin.

A jak to bylo?

V pátek večer jsem si v Rakovníku zašla do indické restaurace na večeři kadhai chicken, mňam! Nerada bych to dávala jako doporučení, každému vyhovuje něco jiného, ale za mě dobrý. Nebylo mi blbě ani těžko a bylo to dobrý (naan zas tak dobrej nebyl).

S sebou na trať jsem měla: batůžek 10 l, camelback s půllitrem vody (mimochodem nejhorší kauf tenhle camelback platypus, nedoporučuju!), náhradní merino tričko s dlouhým rukávem, kdyby přišly mrazy),  kapesníčky, termofolii, skládací kelímek na pití (na občerstvovačkách musel mít každý svůj – šetříme životní prostředí!) doklady, peníze, náplast, mobil, sojový suk, flapjack belgická čokoláda+kokos, 2 dětské přesnídávky v kapsičce, hroznový cukr, 3 tablety magnezia na křeče).

Na sobě: Merino Icebreaker podprsenka (příště jinou, má švy a po nějaké době mě dřely, kde na ně tlačil batoh), merino Icebreaker  tričko s krátkým, kraťasy Odlo, merino Icebreaker ponožky a salomon boty, které se už skoro rozpadají. Navíc návleky na ruce a lehkou větrovku, protože na startu na Krakovci foukalo. Pak jsem návleky i bundu sundala.

Závod

Start byl trochu rozpačitý, protože z Krakovce dolů vede trať takovou úzkou cestou, takže když jste stáli při startu dál (což já jsem stála), tak ještě hodinu po startu přebíháte chodce. Značení bylo celkem v pohodě, celou dobu jsem měla v ruce kartičku závodníka, podle které jsem věděla, po jaké značce mám běžet, kde je další kontrola, občerstvovačka, kopec. Navíc si každý si mohl dopředu stáhnout trasu do telefonu.

Občerstovačky, se vším, co by mohlo přijít k duhu, byly na 12., 23 a 32. km. Nabídnout jsme si mohli colu, kofolu, pivo, vodu, ionťák. Všemožné sušenky, banány, jablka, pomeranče, sýry, salám, Chleba se škvarkovou pomazánkou (nejlepší!), ale i olivy, a chilli papričky.

Já si na 1. občerstovačce dopřála, ale pak už to bylo klasicky s žaludkem trochu horší, takže jsem zůstala u občerstvení ve formě spousty cocacoly a chlebu se škvarkovou pomazánkou.

Trať

Jak už jsem předeslala, trať mi nepřišla zas tak atraktivní. První půlka byla hlavně po rovině, podél potoka, řeky, přes chatovou osadu. Spíš nuda, která ale byla prokládaná mnoha brody. Hodně lidí kolem mě se zastavovalo a řešili, jak potok přeskákat bez mokrých bot, nebo se zouvali. To já ne. Přece si nebudu každou chvíli zouvat boty, to by byl pěkně opruz. Tak jsem to zkrátka pokaždé proběhla vodou. Ničemu to nevadilo. Až na to, že jsem potom prakticky celou trať absolvovala v mokrých botách. Takže 6 hodin zapařené nohy, mňamka.

Půlku trati jsem měla za necelé 3 hodiny, a podle výsledků jsem viděla, že se držím celkem vepředu. Ale taky jsem věděla, že druhá půlka je těžší, kde nás čeká dvakrát tolik převýšení než doposud.

Druhá půlka trati nakonec nabídla jeden přísnější prudký kopec a jeden dlouhý, táhlý kopec, a pak ještě trochu zvlněný terén. Ale nic hrozného, aspoň měl člověk důvod jen tak jít. Celkem jsem si to užívala, i když mě už bolely nohy. Spočítala jsem si totiž, že zvládnu dokončit ve vytyčeném čase, takže jsem se nemusela hnát, byl to takovej pocit pohody.  

Běh jsem si užila a moc mě těšila podpora od Dušana, kerému jsem průběžně posílala zprávy jak se mám a jak to jde. Bylo to fajn. Nakonec jsem do cíle doběhla v čase 6 hodin 34 minut, juhuuuu! Stačilo to na celkové 36 místo, 9. žena. Krásný. Tak možná ještě někam vyrazím.

Pohodová 6hodinovka v Českém středohoří

Zuzka má už 2 týdny nateklý kotník. Já mám několik měsíců trvající stav lenosti. Ideální podmínky pro účast na rogainingové 6hodinovce, která se konala v rámci MČR v rogainingu, v Českém středohoří. Ale když už jsme se přihlásily, tak to zkusíme. 

Kdo to vymyslel

Vlastně tomu tak chtěla náhoda. Potkala jsem ve vlaku cestou do práce Pavlu, a ta se mě ptala, jestli jedu na rogaining. Že spoluorganizuje, že to bude na hezkém místě, že bych to zkrátka měla zvážit.

Přes pole, lesy i louky vstříc kontrolám

Domlouvám se se Zuzkou. Půjdem do toho? Zkouším navrhnout, že bychom mohly prubnout 12hodinovku. Zuzka má naštěstí rozum, a tak nás přihlašuju „jen“ na 6hodinový rogaining jako tým Bike Bike.

Příprava? Ehm

Nejen že po fyzické stránce mám pocit, že to není nic moc, ale jsem nějaká laxní v přístupu ke všemu, do čeho se pouštím. Tak třeba tenhle rogaining. Pokyny jsem si četla až den předem, kdy hrozilo, že budu muset řídit. Abych věděla, kde to vůbec je. Středohoří jo? Aha. Na povinnou výbavu mě musela upozornit Zuzka. Píšťalka. Hm. Nemám. Ona naštěstí jo.

Ultramaraton Zapomenuté hory 76 km – mentální hra Kdo z koho

Nechce se mi, neutíká to, je mi zima – to byly 3 nejčastější myšlenky, které mi probíhaly hlavou na ultramaratonu Zapomenuté hory v Rychlebských vrších. Organizátoři připravili náročnou trať, kontroly na super místech a prověřili naše fyzické a mentální schopnosti. 

Přihlásila jsem nás s Honzou z rozmaru. Nechtěla jsem promeškat tak pěkně prezentovaný závod. Navíc jsme si potřebovali oba odpočinout od starostí všedního dne. A kde jinde se vám to podaří líp, než na ultra, kde místo blbostí musíte řešit existenciální problémy dané situace. (Což jistojistě musíte, když dáte přípravě to, co my – nic.)

Instrukce od pořadatelů: Přebroďte, nebo přeskákejte po kamenech na druhou stranu potoka.

Nemá smysl podávat nudné informace o tom, jak byla trasa náročná, jak jsme běželi přes kopce, kamení a skály, jak byla těžká podložka, zima a my jsme přesto všechno došli do cíle. Pojďme si raději říct, co se nám opravdu nepovedlo :)

Po dlouhých 3 měsících jsem vyběhla ven

Na mém příkladu se dá krásně demonstrovat, kam až vede nicnedělání. Už slyším, jak si říkáte „prosim Tě, nech toho, copak ty nic neděláš? Dyť furt někde lítáš“. No, kéž by. V říjnu jsem absolvovala stovku, sportovní zážitek roku. Následně mi v hlavě klikl nápis „pro letošek stačilo“, a zbytek října jsem jen odpočívala. Celý listopad jsem trávila na dovolené v jihovýchodní Asii. Tam je vedro a ve vedru se hýbu rychlostí šneka. Takže to už máme druhý měsíc nicnedělání. A prosinec? Aklimatizace po dovolené, setkávání s přáteli, vánoční večírky a od 25. 12. angína. V půlce ledna jsem přestala brát antibiotika a o týden později jsem vyběhla ven.

Nohy jalový, to snad ani nemusím říkat. Ale aspoň že jsem vyrazila. I ta nudná panelová cesta do Veltrus mi připadala krásná. A taky nekonečně dlouhá. Vyběhla jsem celkem na 36 minut, 6 km, tzn. průměrná rychlost 6 min/km. Eh. Já vím, říkáte si, co bych jako chtěla. Pro někoho je tohle maximum. A máte pravdu. Jsem vlastně spokojená. Otestovala jsem se. A vidím, že za ty 3 měsíce si tělo úplně odvyklo. Rozhodně zmizel můj pocit, že bych takovýmhle tempem doběhla na kraj světa. Tak to ani omylem. Byla jsem ráda, že jsem doběhla zpátky ke vchodu do baráku.

Taky je pryč pocit, že tohle tempo je pohodička, nohy mě bolí, i když jsem se protáhla a dala jsem si studenou sprchu.

Ale tenhle příspěvek není lamentováním nad tím, kam že se poděla moje fyzička. Je to moje startovní čára pro rok 2018. Mám tady černé na bílém zaznamenáno, jak jsem na tom. A začnu moc ráda pracovat na tom, abych se zase zvedla. Prozatím se netroufám přihlásit ani na Pečeckou desítku :) Tak výzvám zdar!

Doběh kolem kralupské čističky

Svědectví z jedné stovky, na které jsem byla – Javornická 100

Nedokážu vylíčit, co všechno se stalo před, během a po 100 kilometrech v Javorníkách. Ale bylo to velký. Bylo to velký a bylo to těžký. A byl to zážitek. Po doběhu jsem říkala, že už nikdy. Po třech dnech už jsem Honzovi vyprávěla, kam bychom mohli příště. Říkal, že tušil, že s tím zas přijdu, ale že nečekal, že to bude tak brzy. Extrémní zážitky jsou prostě návykový. A když víte, že na to máte, tak proč ne? A já myslím, že na to má spousta lidí, jen se neodváží. Protože to, jestli vůbec dokážeš překonat stokilometrovou vzdálenost, je jenom v hlavě. Jak rychle takovou vzdálenost překonáš, to už je otázka fyzické připravenosti. Je to týden, já se válím na gauči, už mě nic nebolí, a říkám si, „ty jo, fakt jsem to dokázala 105 km, 4480 metrů převýšení, za 20 hodin a 14 minut“.

Před Javornickou stovkou

Byl to můj nápad. Loni jsme běželi Jizerský ultratrail, 70 km, ale v hlavě mi pořád blikala ta magická hranice 100 kilometrů. To už by bylo něco! Na Krakonošovu stovku jsme nebyli ready, tak co Javorníky? Přihlásila jsem nás.

Honza chtěl jít společně, já chtěla jít sama. Pak jsem já chtěla jít společně, ale to už zas Honza chtěl jít sám. Tak jsme šli sami. Skoro doslova. Startujících bylo 150, startovní pole se roztrhalo poměrně záhy a tak můžu říct, že skoro půlku trasy jsem nepotkala ani živáčka. Dost na hlavu. Ale z občerstvovaček jsme si s Honzou psali, občas jsme si zavolali, to když měl jeden, nebo druhej splín. A že jich bylo.

Během Javornické stovky

Vývoj závodu asi nejlépe ilustrují smsky, které jsme si v průběhu vyměnili. Check it out (necenzurováno):

1. kontrola: 10,8 km
H „Odcházím z K1, v 8:55, trochu se nám počásko zkazilo, ať to šlape!“
Já: „Jsem na 1. občerstvovačce. Leje. Brrr nvm co mít na sobě. Jeee, jsem pár minut za Tebou!“

2. kontrola: 18,9 km
H „Opouštím K2 přesně v 10,to jsem ale dobře najedl :D Sluníčko sviti, paráda, déšť jsem dal bez bundy. Nohy z těch seběhů cítím, to brzo.“
Já „To byl krásnej usek! Jsem na 2. občerstvovačce. Já taky cítím nohy z kopce. No uvidíme jak to půjde dál papapaaa

Nádherné výhledy, když zrovna svítí sluníčko

3. kontrola: 39,5 km
H „Broučku,krize,krize byla na úseku, moc nejím a doplácím nejspíš na to. Teď to snad napravím. Vydávám se ve 12:55 na Semeteš. Docela to utíká. Co botky, oka? Nechť Tě síla provází.“
Já „Tohle bylo nekonečný.. jím dobře ale už mě dost bolí nohy. Je 13:22 a ještě tu chvíli budu :) ať Ti to odesjpá!“